NEJNOVĚJŠÍ

Víte, já v knihách zbožňuju napětí. Miluju, když bez dechu obracím stránku za stránkou a pomalu zjišťuji, kdo že to mohl ten hrůzný čin spáchat. Když objevuji, že některá z postav není taková, jaká jsem si myslela, že je. Jenže faktem zůstává, že člověk pořád nepotřebuje luštit nějaká thrillerová tajemství nebo si nechávat drtit srdce smutnými osudy. Někdy stačí nechat se čtením pohladit. A přesně tohle udělají Neobyčejná dobrodružství.

Za to, že mi knížku tak mile vnutila, moc děkuju Daně z nakladatelství Domino. Nebýt jí, knihu bych si nepřečetla, a musím říct, že teď vidím, jaká by to byla škoda. 💕

Edsel Bronfman je dokonale průměrný a obyčejný. Žije monotónní život v trojúhelníku práce - návštěva matky - domov. Jednoho dne zvedne telefon a dozvídá se úžasnou novinu... stal se výhercem báječného pobytu na Floridě. Jenže věc má háček. Pobyt je pouze pro dva a navíc je doba příjezdu časově omezena. Edsel začíná s poctivostí a precizností hledat partnerku, s níž by si mohl tuto výhru vychutnat. A jak už to tak bývá, sklouznout z dokonale vyšlapané cesty na trnitou stezku je i pro Edsela mnohem lehčí, než by sám tušil.
Neobyčejná dobrodružství si nekladou za cíl být ohromným literárním velkodílem, a to je na nich to půvabné. Tahle knížka je dokonalým ztělesněním příběhu o neobyčejně obyčejném člověku, jehož výstřelky a nedostatky se někomu mohou zdát úsměvné, zatímco jiný se v nich uvidí. Je to takové laskavé a úsměvné zrcadlo úzkostí a obav dnešní společnosti, které její členy svírají v nekompromisní touze dosáhnout uniformity. Autor se nesnaží tahle témata v knize řešit a nějak filozoficky nad nimi bádat, spíše je zasazuje do obrazu normálního života a ukazuje, jak málo stačí k tomu, aby člověk sklouzl po hraně stezky a začal se střemhlav řítit dolů. A jak osvobozující může takový pád být.
Zcela otevřeně říkám, že jsem se v některých situacích skoro i viděla. Ta Bronfmanova hrůza z překročení vlastního stínu, obavy z vystoupení ze své komfortní zóny, ale také ta zbrklá rozhodnutí, že teď je ten pravý čas něco změnit a vyzvat sám sebe k něčemu, co by člověk od sebe nikdy neočekával... to jsou věci, které mi jsou blízké a kterým rozumím. Sice se mi nepodařilo dohnat to do takového extrému jako našemu knižnímu hrdinovi, ale myslím, že v některých věcech bychom si mohli podat ruce. Právě proto mi přijde, že tahle knížka je prima čtením pro lidi, kteří jsou z podstaty introvertní, protože některé situace, do nichž se Bronfman dostane, extrovert nikdy nedokáže pochopit.
Pro mě osobně byla knížka moc milým překvapením a její čtení jsem si užila. Autor píše lehce, a přestože se jedná o příběh, který nemá nějakou strhující gradaci, je to vyprávění, u kterého toužíte vědět, jak to bylo dál. Proto vám stránky pod rukama mizí rychleji, než by vám bylo milé. Já jsem byla z toho, jak svižně mi knížka ubývá, až trochu smutná, protože mě mrzelo, že se budu muset se všemi těmi svéráznými postavami rozloučit.
Ach ano, postavy, nesmírně silná stránka celé knížky. Edsel Bronfman, hlavní hrdina, je rozkošným způsobem bezradný, a to ve všech ohledech jeho života. Hrozně mě bavilo, s jakým ostychem své dobrodružství začal, a s jak velkolepou neuvážeností z něj vyšel. Edsel se v průběhu vyprávění skutečně stává hrdinou, bojovníkem za svůj vlastní osud a za chyby, které je potřeba v životě udělat, aby byl doopravdy prožitý.
A co teprve jeho matka Muriel, která čelí vlastním démonům ztělesněným nastupující demencí. To je panečku persona. Asi není divu, že mě bavila snad ze všech nejvíc, protože právě ona je dokonalým ztělesněním člověka, o kterém řeknete, že je samorost. Do posledního okamžiku osobitá, tvrdohlavá, neoblomná, ale zároveň také překvapivě laskavá, moudrá a oddaná. Bytost, která věděla, jak žít, jak se radovat, jak smutnit, jak dělat věci poctivě a jak chybovat. A uměla si to všechno užít. Dostávala mě na stránkách knihy opakovaně a je to jedna z mála knižních postav, kterou bych ráda potkala. Vážně.
Běž, synu, a padni hubou na prostřený švédský stůl života.
Bavila mě i Sheila McNabbová a její zvířecí svět, který mě rozesmával i dojímal zároveň. Protože přiznejme si, kdo z nás se někdy na svět nedíval přes nějakou kulisu? Barevnou, zvířecí, hudební... Asi každý. A nechtěli byste se tak na své okolí dívat častěji? Já určitě, jenže se příliš často nechám spolknout tím, že jdu a nekoukám se kolem. To je škoda. Také Sheila je postavou, která je svým způsobem dokonale ztracená, což je ostatně i důvodem, proč si s Edselem tak dobře rozumí. Jejich přístup k nejistotě by nemohl být odlišnější, a přesto mají tolik společného.
Tak. Asi jste z mého článku pochopili, že tahle kniha má čtenářům co nabídnout. Je toho překvapivě moc. Jejím přečtením si připomenete, že je v pořádku nevědět. Že je v pořádku chodit v kruhu. Že je v pořádku se najednou nadechnout a ten kruh opustit. Že můžete dělat chyby, protože i ty mnohdy stojí za to. Že když se nenecháte ovládnout plány, třeba dojdete dál, než jsem v těch plánech plánovali. Ale nejvíc ze všeho si osvěžíte tu osvobozující velkolepou pravdu, že v životě je hlavně potřeba žít a moc nad tím nedumat.
Tak žijte, a to tak krásně a mile, jak jen umíte. ✨
Název knihy (originál): Extraordinary Adventures
Název knihy (česky): Neobyčejná dobrodružství
Autor: Daniel Wallace
Rok vydání (originál): 2017
Rok vydání (česky): 2017
Nakladatelství: Nakladatelství Domino
Počet stran: 384
Už se nám z těch pondělních knižních tipů začíná stávat docela tradice, viďte? A to jsem tuto rubriku původně vůbec nezamýšlela jako pravidelnou 😊 Ale knižní inspirace není nikdy dost, proto tu pro vás dnes mám nové doporučení. Opět se jedná o pěkně žhavou novinku, titul Co zbylo z mojí sestry totiž vychází u nakladatelství Domino právě dnes a jak tak Domino znám, myslím, že můžeme nasadit laťky našich očekávání pořádně vysoko.
Autorka ve své knize čerpá z vlastních zkušeností, neboť její otec působil jako válečný reportér, a právě z těchto zážitků vzešla inspirace pro vytvoření hlavní hrdiny knihy. Hodnocení slibují temný thriller s hororovými prvky, ve kterém se setkáváme s nespolehlivou vypravěčkou, což je prvek v poslední době v literatuře velmi oblíbený. Jsem napnutá, jak si s ním autorka poradila, a doufám, že české čtenáře čeká originální zážitek, který ze současných trendů poněkud vybočí.
Kate strávila posledních patnáct let ve válečné zóně. Psala reportáže o nenávisti a brutalitě, teď se však vrací domů. Ne z vlastního rozhodnutí, ale protože jí zemřela matka. Pohřeb už nestihne; sestra jí dala vědět pozdě. Vlastně ji to ani neudivuje, nikdy neměly dobrý vztah. V rodném domě by se měla cítit bezpečně, ale opak je pravdou. Všude na ni doléhají děsivé vzpomínky. V sousední zahradě vídá dítě, které by tam podle všeho nemělo být. Dějí se jí věci, které jsou velmi podivné a znepokojivé. A tehdy začne Kate pochybovat, jestli se nepomátla. Nemá se komu svěřit. S kým se poradit. Sestra nepřichází v úvahu, ta utápí v alkoholu žal nad tím, že před pár lety zmizela její dospívající dcera. Ještě že je tady sestřin manžel Paul, ten jediný je aspoň trochu nápomocný. Přesto se Kate ocitá na pokraji zoufalství. Neví, jestli je to, co vidí, skutečnost, nebo výplod její mysli. Jako by už nic nebylo takové, jakým se jeví. Dochází k jediné jistotě – že něco je zatraceně špatně. Zbývá otázka, jestli v sobě bude mít dost síly odhalit pravdu.
Víte, já v knihách zbožňuju napětí. Miluju, když bez dechu obracím stránku za stránkou a pomalu zjišťuji, kdo že to mohl ten hrůzný čin spáchat. Když objevuji, že některá z postav není taková, jaká jsem si myslela, že je. Jenže faktem zůstává, že člověk pořád nepotřebuje luštit nějaká thrillerová tajemství nebo si nechávat drtit srdce smutnými osudy. Někdy stačí nechat se čtením pohladit. A přesně tohle udělají Neobyčejná dobrodružství.

Za to, že mi knížku tak mile vnutila, moc děkuju Daně z nakladatelství Domino. Nebýt jí, knihu bych si nepřečetla, a musím říct, že teď vidím, jaká by to byla škoda. 💕

Edsel Bronfman je dokonale průměrný a obyčejný. Žije monotónní život v trojúhelníku práce - návštěva matky - domov. Jednoho dne zvedne telefon a dozvídá se úžasnou novinu... stal se výhercem báječného pobytu na Floridě. Jenže věc má háček. Pobyt je pouze pro dva a navíc je doba příjezdu časově omezena. Edsel začíná s poctivostí a precizností hledat partnerku, s níž by si mohl tuto výhru vychutnat. A jak už to tak bývá, sklouznout z dokonale vyšlapané cesty na trnitou stezku je i pro Edsela mnohem lehčí, než by sám tušil.
Neobyčejná dobrodružství si nekladou za cíl být ohromným literárním velkodílem, a to je na nich to půvabné. Tahle knížka je dokonalým ztělesněním příběhu o neobyčejně obyčejném člověku, jehož výstřelky a nedostatky se někomu mohou zdát úsměvné, zatímco jiný se v nich uvidí. Je to takové laskavé a úsměvné zrcadlo úzkostí a obav dnešní společnosti, které její členy svírají v nekompromisní touze dosáhnout uniformity. Autor se nesnaží tahle témata v knize řešit a nějak filozoficky nad nimi bádat, spíše je zasazuje do obrazu normálního života a ukazuje, jak málo stačí k tomu, aby člověk sklouzl po hraně stezky a začal se střemhlav řítit dolů. A jak osvobozující může takový pád být.
Zcela otevřeně říkám, že jsem se v některých situacích skoro i viděla. Ta Bronfmanova hrůza z překročení vlastního stínu, obavy z vystoupení ze své komfortní zóny, ale také ta zbrklá rozhodnutí, že teď je ten pravý čas něco změnit a vyzvat sám sebe k něčemu, co by člověk od sebe nikdy neočekával... to jsou věci, které mi jsou blízké a kterým rozumím. Sice se mi nepodařilo dohnat to do takového extrému jako našemu knižnímu hrdinovi, ale myslím, že v některých věcech bychom si mohli podat ruce. Právě proto mi přijde, že tahle knížka je prima čtením pro lidi, kteří jsou z podstaty introvertní, protože některé situace, do nichž se Bronfman dostane, extrovert nikdy nedokáže pochopit.
Pro mě osobně byla knížka moc milým překvapením a její čtení jsem si užila. Autor píše lehce, a přestože se jedná o příběh, který nemá nějakou strhující gradaci, je to vyprávění, u kterého toužíte vědět, jak to bylo dál. Proto vám stránky pod rukama mizí rychleji, než by vám bylo milé. Já jsem byla z toho, jak svižně mi knížka ubývá, až trochu smutná, protože mě mrzelo, že se budu muset se všemi těmi svéráznými postavami rozloučit.
Ach ano, postavy, nesmírně silná stránka celé knížky. Edsel Bronfman, hlavní hrdina, je rozkošným způsobem bezradný, a to ve všech ohledech jeho života. Hrozně mě bavilo, s jakým ostychem své dobrodružství začal, a s jak velkolepou neuvážeností z něj vyšel. Edsel se v průběhu vyprávění skutečně stává hrdinou, bojovníkem za svůj vlastní osud a za chyby, které je potřeba v životě udělat, aby byl doopravdy prožitý.
A co teprve jeho matka Muriel, která čelí vlastním démonům ztělesněným nastupující demencí. To je panečku persona. Asi není divu, že mě bavila snad ze všech nejvíc, protože právě ona je dokonalým ztělesněním člověka, o kterém řeknete, že je samorost. Do posledního okamžiku osobitá, tvrdohlavá, neoblomná, ale zároveň také překvapivě laskavá, moudrá a oddaná. Bytost, která věděla, jak žít, jak se radovat, jak smutnit, jak dělat věci poctivě a jak chybovat. A uměla si to všechno užít. Dostávala mě na stránkách knihy opakovaně a je to jedna z mála knižních postav, kterou bych ráda potkala. Vážně.
Běž, synu, a padni hubou na prostřený švédský stůl života.
Bavila mě i Sheila McNabbová a její zvířecí svět, který mě rozesmával i dojímal zároveň. Protože přiznejme si, kdo z nás se někdy na svět nedíval přes nějakou kulisu? Barevnou, zvířecí, hudební... Asi každý. A nechtěli byste se tak na své okolí dívat častěji? Já určitě, jenže se příliš často nechám spolknout tím, že jdu a nekoukám se kolem. To je škoda. Také Sheila je postavou, která je svým způsobem dokonale ztracená, což je ostatně i důvodem, proč si s Edselem tak dobře rozumí. Jejich přístup k nejistotě by nemohl být odlišnější, a přesto mají tolik společného.
Tak. Asi jste z mého článku pochopili, že tahle kniha má čtenářům co nabídnout. Je toho překvapivě moc. Jejím přečtením si připomenete, že je v pořádku nevědět. Že je v pořádku chodit v kruhu. Že je v pořádku se najednou nadechnout a ten kruh opustit. Že můžete dělat chyby, protože i ty mnohdy stojí za to. Že když se nenecháte ovládnout plány, třeba dojdete dál, než jsem v těch plánech plánovali. Ale nejvíc ze všeho si osvěžíte tu osvobozující velkolepou pravdu, že v životě je hlavně potřeba žít a moc nad tím nedumat.
Tak žijte, a to tak krásně a mile, jak jen umíte. ✨
Název knihy (originál): Extraordinary Adventures
Název knihy (česky): Neobyčejná dobrodružství
Autor: Daniel Wallace
Rok vydání (originál): 2017
Rok vydání (česky): 2017
Nakladatelství: Nakladatelství Domino
Počet stran: 384
I když to tak venku zatím nevypadá, je tu jaro. Cítím ho ve vzduchu tak hmatatelně, jako Lorelai cítí první sníh 😊 Už se nemohu dočkat, až naplno propukne. A s přicházejícím jarem se u mě také objevují nové čtenářské chutě. Jsem za poslední dobu doslova zahlcená thrillery a přestože jsem si tu koňskou dávku napětí v uplynulých týdnech užívala, cítím, že potřebuju oddech. Moje březnové čtecí plány tomuto záměru naprosto odpovídají, jak sami uvidíte.

Jaké jsou na následující měsíc Vaše plány? Těšíte se na nějakou knihu nějak speciálně? Je něco, čeho se nemůžete dočkat? Budu ráda, když mi to napíšete do komentáře 😊

Ano ano, březnové čtení, pokud mi má nálada vydrží, bude samá sladkárie. Mám tu ještě nějaké recenzní výtisky, ale přinejmenším od poloviny měsíce bych se ráda pustila do svých dlouhodobých přání (Gemina, Selfies, Budu vším, čím mě chceš mít...) a také do nějaké té romantiky. Připravila jsem si Na Větrné hůrce od Emily Brontë, protože tu společně čteme v klubu #mycteme, dále tradičního Sparkse, a protože teď u Arga vychází nové knihy od Jenny Colgan, sáhla jsem po jejím Sladkém krámku, abych si mohla případné nákupy odůvodnit tím, že mi tahle edice doma ubývá 😊
Takže to jsou mé jarní plány... uvidíme, jak (ne)vyjdou.
Mějte se moc krásně 😊
Asi každý potkáme během roku pár knížek, ke kterým nás něco táhne. Nedokážeme vysvětlit, co přesně to je, ale knize prostě neodoláme. A pak nastává modlení, aby nás náš instinkt nezklamal. Něco podobného jsem zažila s knihou Sběratel motýlů od Dot Hutchinson. Nakonec jsem si tento titul pořídila jako e-knihu a pustila se do čtení.
Nádherná uzavřená zahrada plná péče a krásy, v níž poletují okouzlující motýli. Od každého druhu jeden. Motýli, ve skutečnosti mladé ženy, unesené za jedním jediným účelem - přinášet radost Zahradníkovi. Svému únosci a následně i svému vrahovi...
Rozhodně nemohu říci, že bych snad byla zklamaná. Ale nejsem ani úplně bezpodmínečně nadšená. Bohužel nedokážu úplně jasně a přesně vysvětlit, co mi na knize chybělo, ale něco jsem zkrátka postrádala. Takovou tu hranu, která oddělí dobré čtení od vynikajícího. Nicméně, na chvilku se od toho neidentifikovatelného nedostatku oprostíme.
Je totiž důležité konstatovat, že Dot Hutchinson ve Sběrateli motýlů ukazuje, jak neskutečně originálně se dá přistoupit k výstavbě thrillerového příběhu. Střídání vyprávění ze Zahrady a z výslechové místnosti, které však stále sleduje jednu časovou linii, je ve své podstatě tak trochu hlavním tahounem knížky. Propůjčuje jí totiž tu správnou dynamiku, dopřává jí gradaci, která čtenáře nutí nepřestat číst. Hlavní postavu Inary díky tomu čtenář vnímá v každém momentě trochu jinak - stejně jako vnímá ona sama sebe, stejně jako ji vnímají vyšetřovatelé.
Jenže tahle rozpolcenost hlavní hrdinky je asi tím, co mi nakonec na knize nejvíce vadilo. Nepřijde mi totiž, že by postavy byly dobře propracované. A to je samozřejmě u knihy, která z velké části stojí na psychologické rovině, docela průšvih. Nezískala jsem z hlavních postav dojem, že by byly jakkoliv hluboké. Objevily se u nich některé třeba i protichůdné vlastnosti, díky nimž docházelo k jakési imitaci rozmanitosti, ale jinak byly postavy ploché, obyčejné, stereotypní. Inařin projev mě sice bavil, měla v sobě správnou dávku životní skepse, nadhledu a sarkasmu, ale ani ona nebyla na psychologické úrovni dobře zvládnutá. O Zahradníkovi, který představoval naprosto ideálního kandidáta na to, aby se na něm autorka charakterově vyřádila, raději pomlčím.
A kromě postav mě při čtení rozčilovala ještě jedna věc. Už jsem někde mluvila o tom, že i když čtu thriller, chci, aby jeho základ byl uvěřitelný. Abych si řekla, že se tohle vlastně klidně mohlo stát. U Sběratele motýlů jsem s tím ale měla problém. Ta technická stránka věci, obšírně, a přesto bizarně nekonkrétně popisovaná, byla podle mě za čárou. Navíc to autorka ještě vyšperkovala drobnými vsuvkami (spoiler: Zahradníkovy procházky po Zahradě s manželkou), které jen umocňovaly neuvěřitelnost celé věci.
S tímhle problémem se taky pojila určitá zmatečnost – scéna se odehrávala ve dne a najednou následoval skok do noci a zpět. To byly vyslovené omyly, které bylo potřeba vychytat, ale nestalo se. Zmatky se objevily i v samotné formě vyprávění – Inara během své výpovědi často v podobě takových drobných epizodek odbíhala do minulosti. Na jednu stranu je to velmi autentické, protože věřím, že podobné odbočky k výpovědi oběti zkrátka patří. To, že Inaře utíkaly myšlenky, působilo velmi věrohodně. Jenže bohužel, ať to působí věrohodně, jak chce, čtenáře to ve výsledku poměrně ruší, a pak je otázkou, zda je to k dobru.
A přichází úplné finále, a to je konec knihy. Právě ten byl asi tou poslední kapkou, která rozhodla o tom, že mé dojmy z knihy jsou tolik rozporuplné. Sběratel motýlů se bohužel zařadí mezi knihy, jejichž poslední stránky mě dokázaly naprosto zklamat a pokazily pocit z celého čtení. Nedávalo to tváří v tvář předchozím událostem žádný smysl, bylo to překombinované, rádoby senzační, chtělo to prvoplánově šokovat. A to tahle kniha neměla vůbec zapotřebí.
Co dodat? Snad jen, že přestože se nakonec může zdát, že jsem knihu zkritizovala od začátku do konce (toliko k mému úvodnímu - "co mi vlastně na knize vadilo?"), není vůbec tak špatná. Jen jsem upozornila na to, co se nepovedlo. Sběratel motýlů je čtivým, ambiciózním thrillerem, který je napsán originálně a dynamicky, a fanoušky žánru tak nemůže zklamat. Autorce se pouze nepodařilo vyrovnat se s touhou šokovat za každou cenu, která příběh posunula do problematicky uvěřitelné roviny a zcela ovládla konec vyprávění. Přesto dávám vcelku jasné čtyři hvězdičky a doporučení těm z vás, kdo jsou schopni obrnit se vůči senzacechtivosti celé knihy.
 
Název knihy (originál): The Butterfly Garden
Název knihy (česky): Sběratel motýlů
Autor: Dot Hutchinson
Rok vydání (originál): 2016
Rok vydání (česky): 2017
Nakladatelství: XYZ
Počet stran: 347
Detektivní série s Markem Heckeburgem, kterou stvořil Paul Finch, je jednou z těch, u nichž kvalita s každým dílem dramaticky narůstá. První díl, Stalkeři, se mi moc líbil. Z druhého dílu, Znesvětitele, jsem byla nadšená. A třetí díl, o kterém Vám dnes v recenzi povím víc, ten mě ohromil. Sama jsem nedoufala v to, že bude Klub zabijáků tak moc dobrý, a kniha předčila veškerá má očekávání.

Moc díky nakladatelství Domino, které Paula Finche českým čtenářům představilo, a které mi jeho novinku, stejně jako díly předchozí, poslalo k recenzi. 💖

Vůdce Sympaťáků přezdívaný Magor Mike Silver sedí v ostře střeženém vězení. Přestože se policie snaží, jeho výslechy nikam nevedou a zdá se, že stopa vedoucí ke zbytku zločinecké bandy je nadobro vychladlá… Jenže jednoho dne Silver zkolabuje a je proto naplánován jeho převoz do nemocnice. Konvoj je však záhy napaden po zuby ozbrojenou partou Sympaťáků, kteří Silvera unesou a nenechají po sobě žádné svědky. Tento masakr je však jen pouhým začátkem vražedného řádění, které zločinci rozpoutají ve snaze zamést za sebou všechny stopy… A jejich čistka má být mnohem důslednější, než se na první pohled zdá.

Návrat k prvnímu dílu

Hned na začátku Vám povídám, tohle bylo zatraceně dobré. Nebudu nikterak zastírat, že jsem se třetího dílu mírně obávala. Když se ke mně doneslo, že se v něm autor vrací k motivu z prvního dílu série, bála jsem se, že bude tenhle nápad jen zbytečně ždímat. Přestože některé věci zůstaly v prvních Stalkerech mírně nedořešené, nepřišlo mi, že by to mohlo a mělo vydat na celou další knihu. Po dočtení Klubu zabijáků jsem pochopila, že jsem se hluboce mýlila, protože nyní nechápu, jak je možné, že jsem po otočení posledního listu Stalkerů nechtěla víc a víc.
Paul Finch v téhle knize dokázal, že případ týkající se Klubu sympaťáků, jež v prvním dílu unášel ženy pro své klienty, kteří je následně znásilňovali, mučili a vraždili, měl promyšlenější, než se mohlo na první pohled zdát. To mě velmi mile překvapilo. Přesto však nezůstává předchozími událostmi svázán. Celou organizaci Sympaťáků nechává v této knize vyvíjet velmi organicky, smysluplně a přirozeně. Čtenáři se dočkají velkých změn a všechny dávají smysl, což s takovým tématem rozhodně není nic jednoduchého.
Ve vyprávění se autor nenásilným způsobem vrací k událostem prvního dílu, připomíná je, vysvětluje, a tak se ani na malý okamžik nestane, že byste se v ději ztráceli. Kupříkladu já jsem si z prvního dílu nepamatovala nic moc, ale díky Finchovi a jeho jemným připomínkovým vsuvkám jsem byla bez problému v obraze a netápala jsem, o co že to vlastně jde.

Přímo k věci

Samotný příběh nemá žádné odbočky, jde prostě a jednoduše o misi. A to na všech frontách. Sympaťáci po sobě chtějí uklidit tak důkladně, jak je to jen možné. Mark Heckenburg se je pokouší za každou cenu zastavit. A jeho kolegové se snaží, aby to přežil. A úkol je to pro všechny zatraceně těžký. V této knize se nedočkáme žádných velkých tajemství či překvapení, je to velmi přímočaré a upřímné vyprávění, které se od samého počátku netají tím, kam směřuje. Jde hlavně o akci, zvraty, překážky a nepříjemná překvapení.
A sázka na kartu akčních scén, které v této knize bezpochyby hrají prim, se Finchovi neskutečně vyplatila. Jeho dravý popis všech těch šílených honiček a rvaček je naprosto jedinečný. Snad v žádné knize jsem se nesetkala s tak zběsilým tempem, které si ničím nezadá s těmi nejslavnějšími hollywoodskými akčními trháky. A to je asi ono, to je to, co knihu vystihuje nejlépe… Tuhle knihu nečtete, události v ní sledujete jako film. Vyzdvihla bych několik scén, například popis dramatické honičky Sympaťáků a Hecka starou stanicí metra nebo i samotnou finální scénu, kde se zkrátka jen utíká, prchá, skrývá a střílí. Ale vy to budete hltat jako blázni. Je prostě neuvěřitelné, jak dobře dokáže Finch tyhle strhující scény napsat. Snad by to bylo pochopitelné, kdyby jich v knize bylo jen pár, ale Klub zabijáků je sledem takovýchto dechberoucích výjevů. A to doslova, při čtení jsem dech skutečně tajila a v samotném konci jsem měla úplně ledové ruce, jak jsem byla vynervovaná, co se bude dít dál. No, v konci je asi nadnesené, slupla jsem totiž najednou posledních 250 (z celkových 450) stran knihy, od kterých se jednoduše nešlo odtrhnout. Zde bych si ještě dovolila malou odbočku, a tou je spisovatelsky naprosto prvotřídní okamžik – snad tím mnoho neprozradím –, kdy se Heck na útěku souká úzkou rourou. Přátelé, to je tak klaustrofobní záležitost a tak mistrně napsaná, že mi bylo u čtení regulérně špatně, a to nepřeháním. Něco takového se mi snad ještě nestalo.
Je samozřejmé, že tahle akčnost a zběsilost s sebou přináší své mouchy. V ději čeká Hecka poměrně velké množství nejrůznějších zásahů shůry. Na někoho možná až příliš často mu život zachrání těžko uvěřitelná náhoda nebo neskutečné štěstí. Spousta zlomových chvil je načasována s podezřele velkou klikou. Jenže právě tohle asi k natolik akčnímu žánru, v jakém se Finch pohybuje, patří. A přestože si pod fousy řeknete „To měl zase zatraceně velký štěstí.“, nebude Vám to vadit.

Hlavního hrdinu budete zbožňovat

V Klubu zabijáků mě také potěšil vývoj ústřední postavy, samotného Marka Heckenburga. Ten všem vysloveně přerůstá přes hlavu – svým nadřízeným, Paulu Finchovi a mnohdy i sám sobě. Ale jen v tom dobrém slova smyslu. Tento charakter se rozvíjí tak přirozeně, ale zároveň živelně, že se s každým dalším dílem stává více a více neodolatelným. Jestli mi byl Heck v prvním dílu série sympatický, teď už ho miluju. Ta jeho zbrklost, paličatost, neuváženost… to všechno se mi na něm neskutečně líbí, a přestože se nejspíše shodneme, že v reálném světě by jeho jednání patrně vedlo k mnohem tvrdším a nepříjemnějším následkům, v knize mě to prostě baví a Heckovi v jeho ztřeštěnostech a hloupostech vysloveně fandím.
Díky tomu, že se v knize Mark Heckenburg vrhá do šíleného pronásledování padouchů tak trochu na vlastní pěst, ostatní postavy se ke slovu až tolik nedostanou. Zvláště mě to mrzelo u Gemmy, jejíž potenciál je v knize naprosto trestuhodně nevyužitý. Navíc se v ději objevuje věc, která mi k jejímu dosavadnímu vykreslení absolutně nesedí. Zajímavým charakterem je Jerry Farthing, policajt a zároveň absolutní zbabělec, který - pozor, spoiler: ↠ si najednou hraje na hrdinu, což na mě působilo neskutečně nereálně a postrádalo to podle mě jakýkoliv smysl krom záchrany Heckova zadku na poslední chvíli ↞. V jednotlivých Sympaťácích jsem se orientovala docela těžko, ale vůbec mi to nevadilo. Nebylo to jakkoliv rušivé a především to absolutně nevadilo pochopení a sledování děje. Je jich prostě hodně a kdo střílí, to už je v té změti trochu podřadné. Ti, kteří byli pro vývoj knihy zásadní, byli zapamatovatelní a vždy jsem je poznala na první dobrou.

Boží, prostě boží

Co dodat na závěr? Snad jen to, že ačkoliv mě předchozí díly bavily, teprve nyní se fakt nemůžu dočkat pokračování. Jen, co jsem Klub zabijáků zavřela, chtěla jsem víc. Mnohem víc. S třetím dílem mě Paul Finch konečně definitivně lapil do své spisovatelské pavučiny a hádám, že mě jen tak nepustí. Uznávám všechno možné. Že je to hodně zběsilé, že šílenější akce střídá šílenější akci, že je to místy trochu přitažené za vlasy, že hlavní hrdina pořád dělá snad až nesnesitelný blbosti. Ale víte co? Přesto, nebo snad právě proto, je to úplně boží! 
Název knihy (originál): The Killing Club
Název knihy (česky): Klub zabijáků
Autor: Paul Finch
Rok vydání (originál): 2014
Rok vydání (česky): 2017
Nakladatelství: Domino
Počet stran: 448